Láďa

FOTOGALERIE


Na dovolenou v Norsku mě v podstatě ukecala kamarádka z práce Janča. Asi měsíc mi nosila obrázky z Norska a přemlouvala mě ať jedu. Jelikož mi Bobo zrovna odjížděl na Aljašku, tak jsem si řekla, proč ne. A bylo rozhodnuto. Přidala se ještě moje sestra Marta. Takhle Janča zpracovala asi 11 lidí, takže naše Velkomeziříčská skupinka nabrala docela velkých rozměrů.
Zájezd se uskutečnil v období 27.7.2002 - 9.8.2002 pod hlavičkou cestovní kanceláře LADOS, kteréžto tímto děkuji za zprostředkování naprosto úžasných zážitků.
Ještě něco k cestopisu. Je rozdělen do 14 dnů, ve kterých jsou popsány jednotlivé výpravy a události. Na konci ještě připojuji pár rad a informací k Norsku.
A ještě účastníci, o kterých se v cestopise zmiňuji nejčastěji:

Já - tak mě už znáte
Marta - moje sestra
Janča - kámoška z práce
Martin - její přítel
Jirka - její brácha
Dan - její kámoš
Káťa - její kámoška
Zdeněk - Káti přítel a kámoš Janči
Laďa Dostál - majitel cestovní kanceláře LADOS
Radka Dostálová - Laďova manželka
George - stálý účastník zájezdů do Norska, organizátor vícedenních přechodů
Doktor - Radek, víceméně stálý účastník zájezdů s CK LADOS, Dostálovic kamarád

---

A teď už vzhůru do Norska:

Je pátek 26.7.2002 asi 10 hodin večer a já stále ještě nejsem nachystaná a sbalená. Zítra v půl sedmé ráno vyrážíme a já stojím nad komínkama oblečení a přemýšlím co s tím, teda spíš by se hodilo: kam s tím?. Nakonec se vše podařilo a po pár vyřazováních je vše sbaleno. Jen stojím nad krabicama s jídlem a mám strach, že zítra u autobusu budem vypadat jako naprostí blázni.

27.7.2002, sobota - v 6 ráno to vypadá, jako kdybychom vůbec nestíhaly. Odnášíme všechny batožiny a krabice k sousedovic autu a ten na to hledí s nevěřícíma očima. Ještě do Křižanova pro čerstvej chleba a můžeme vyrazit na cestu do Velkého Meziříčí, kam by pro nás měl z dálnice sjet autobus. Sestra jen tak vzpomíná, jestli jsme doma něco náhodou nezapomněly. "Alkohol máš?" "Jo, dávala jsem ho do Gemy" "Tak to jo" No zhruba takhle nějak probíhal ten rozhovor, ale jak jsem při pozdější kontrole zjistila, do Gemy jsem strčila pouze slivovici a koupená flaška becherovky, kterou jsme v Norsku chtěly výhodně prodat zůstala ve špajzu, stejně jako salko v tubě a mnoho jiných věcí.   Jak tak koukáme, na parkovišti už je pár čekajících lidiček a jak vidíme, nejsme na tom s těma krabicema až tak úplně nejhůř, dokonce nám Janča vyhrožuje, že nás budou muset ke konci pobytu určitě živit. Jen s tím pivem jsme to nevychytaly, máme ho sakra málo. Poté, co přijede autobus, nás pro změnu jímá hrůza z toho, že se do tohoto přeplněného autobusu opravdu vůbec, ale vůbec nic navíc už nevejde. Nakonec jsme společnými silami všechna zavazadla do autobusu nacpali, krabice strčili pod nohy a už se mohlo vyjet. Po jedné zastávce u benzinky nad V.M., kde jsme přibrali další cestovatele a na benzince v Dubí, kde přistupovala jedna paní (ovšem ne žádná sociální pracovnice, nýbrž manželka jednoho z raftařů, toho času pobývajícího v Norsku, se kterýma jsme potom sjížději řeku Sjoa, ale o tom až později) jsme se přiblížili k hranicím. Až na tři soc.prac. u silnice jsme přes celé Dubí jinak nepotkali ani jednu, zřejmě byla zima. Pak už nás čekal přechod Cínovec a razítka do pasu a už jsme byli v Evropské unii. Cesta přes Německo byla dlouháááááááá a uspávající. Spáchali jsme malou zastávku v Berlíně a pak jsme vyrazili směr přístav Rostock.Přijeli jsme celkem brzo,   jenže jsme se stejně nemohli nalodit na trajekt, jelikož byl obsazen. Tak jsme museli čekat na ten náš, kde jsme měli zamluvený místo. Asi po desáté večer s pětiminutovým zpožděním vyplouváme. Na palubě zaperlila moje sestra, která s upřeným pohledem na bójku prohlásila:" ta bójka plave" a i po našich tvrzeních, že je to skutečně nemožné, trvala na svém. Pochopila až poté, co jsme jí naznačili, že to co pluje, není bójka ale náš trajekt. Na horní palubě jsme se "pokochali" výhledem na světla mizejícího přístavu a poté se náš trajekt ponořil do tmy. Uznali jsme, že nemá smysl stát ve větru a ve tmě na palubě a vydali se dolů do krytých částí. V jedné jsme nalezli na zemi koberec a na něm už pár spících účastníků naší výpravy. Na protější straně jeden kolega objevil ten samý koberec a dokonce prázdný, tak jsme se šli usídlit a jako pravý homeless jsme za pět minut usnuli.
 

---

28.7.2002, neděle po dvou hodinách strávených na trajektu jsme se nasoukali zpět do autobusu a vzápětí většina z nás opět zařezávala. Se sestrou jsme okopírovaly celkem zajímavý způsob spaní. Vytáhla jsem karimatku, roztáhla ji mezi sedadla, a jelikož jsme obě se sestrou skladný (obě do 160cm), tak jsme se relativně v pohodlí vyspaly - já pod sedadly, sestra na sedadle. Já jsem zaspala snad už i vylodění v Gedseru, přejezd Dánskem do Helsingoru i trajekt do Švédského Helsinborgu. Později mě už začíná probouzet světlo i narůstající ruch v autobuse. A to už jsme projížděli Švédskem. Je nádherný, slunečný den. Malá zastávka před Göteborgem, kde se po troškách nenápadně trousíme k benzínce, na jejíchž záchodcích se pokoušíme o provedení hygieny, následuje drobná snídaně a Laďa už nás prstem po mapě provádí Göteborgem. Tam přijíždíme zachvíli. Následuje malá okružní jízda autobusem, okolo haly Ullevi, myslím, že i Scandinavium jsme zahlídnli, na mostě Älvsborgsbron autobus zpomalí na jízdu krokem, abychom mohli vyblejsknout výhled na moře i na město a vracíme se zpět do města, abychom si ho mohli i projít. Hledáme parkoviště pro autobusy, jelikož Laďovo osvědčené se zdá býti zastavěno. Řidiči nás tedy rychle vyhodí na autobusovém nádraží a odjíždí neznámo kam. Doufám, že se tu po třech hodinách sejdem. Laďa nás dovádí k informačnímu středisku (dále familierně nazýváno Íčko) ve středu města. Vevnitř se většina zmocní všech prospektů a informačních materiálů, které jsou samozřejmě zadarmo a poté se vydává každý na vlastní pěst prozkoumávat město. Naše Velkomeziříčská skupinka se jednoznačně rozhodne pro prohlídku přístavu a tam také zamíříme. Občas se naše pohledy tázavě zastaví nad koly, které vypadají tak, jakoby se na ně pokoušelo sednout nejmíň pět lidí - mají totálně zprohýbaný zadní kola. No prostě nechápem. Jo a taky nejsou vůbec zamčený (samozřejmě i ty neporouchaný kola), to bych chtěla vidět u nás, jak dlouho by tam vydržely. Mezitím jsme došli k přístavu, podívali se na plachetnici, kde, jak nás George upozorňoval, mají být pěkný záchodky a vystoupali na její horní palubu, kam se nesmělo, ale znáte Čechy, žejo, jak tam není zámek, tak se dostanou všude. Pomalu jsme prošli přístavem a už byl čas na návrat zpět na autobusové nádraží. Tam jsme čekali na příjezd autobusu. Ten přijel, my jsme hodlali naskákat dovnitř, jenže, kde se vzala tu se vzala u autobusu najednou stojí nerudná autobusová správcová, a že tu nemáme co dělat, ať rychle odjedem. Co teď, vždyť my ještě nejsme všichni. Nedá se nic dělat, musíme se sklidit. Autobus odjíždí k nejbližší benzince a jedna ochotnice čeká na nádraží na opozdilce. Naštěstí vše dobře dopadlo a opět v plném počtu opouštíme Göteborg. Projíždíme sluncem zalitým Švédskem, až k hranici s Norskem, kterou bych, bez upozornění Laďi ani nezaregistrovala. Tvoří ji most nad Iddelfjorden. Zaparkovali jsme na odpočívadle hned za mostem a jali se kochat výhledem. Já se tak kochala, že jsem si ani nevšimla, že se mi najednou do cesty připletl obrovský balvan a já si díky němu způsobila první zranění na norské půdě. Jak je ten svět malej, jsem zjistila o chvilku později, jelikož jsme na parkovišti zahlídli náklaďák jedný firmy, co nám vozí přívěsy do Norska. Tak jsme ještě s kolegyní Jančou hodily pokec a poprosily řidiče aby vyřídil pozdravy u nás v podniku. Ještě jsme museli ochutnat norskou zmrzlinu "Soft is", která je fakt dost dobrá, dost velká a dost drahá. A už jsme opět na cestě směrem na sever. V pozdním odpoledni míjíme Oslo, kam zavítáme až ke konci pobytu a míříme na sever. Tady už začínáme, tedy alespoň já žasnout nad krásnou krajinou a z úst mi tanou povzdechy typu: jůůůů, jééééé, podívejte, to je nádhera, atd. Utahané nás přivítá naše první stanoviště v Norsku - nádherné odpočívadlo, s pokoseným, téměř anglickým trávníkem, se záchody, s teplou vodou, dokonce i s toaletním papírem. A už se staví stany a vaří jídla. Sprchychtivým Laďa doporučuje nedaleký kemp, ve kterém se dá za 10 NOK vysprchovat, ale musíme nenápadně. Tak se vydávám spolu se sestrou a s Jančou ke kempu s baťůžkem na zádech. Skutečně jsme sprchy nalezly, ale bylo nám líto 10 NOK a zjistivše, že teplá voda teče i v umyvadle a zadarmo, jsme si vlezly každá do jedné kabinky a provedli jsme takzvanou umyvadlovou sprchu. Pak už stačilo jen vytřít po sobě a čisťoučké a voňavoučké jsme se vydali zpět k našemu stanovému táboru. Při pohledu na hodinky se nám nechtělo věřit, že je skutečně už 10 hodin večer, slunko se tvářilo, jako by měla teprve odbít šestá hodina odpolední. Vážně neuvěřitelný a s přibývajícími kilometry na sever se den stále prodlužoval.

---

---

30.7.2002, úterý - Opět se probouzíme do nádherného dne. Oskar svítí jako blázen, takže se rovnou oblékám do kraťasů a trička s krátkým rukávem. Dneska nemusíme balit mokré stany, takže je odjezd o něco jednodušší. Jelikož se v Norsku nekrade, opouštím stan s lehkým srdcem, jen spacák jsem si vzala s sebou do autobusu. Řidiči ještě hlásí, aby se z úložných prostor autobusu vyložily všechny krabice a batožiny, jelikož nás čeká docela  náročný výjezd.   To jsem tedy zvědavá. Vyrážíme z kempu a po chvíli autobus zastavuje pod cestou Trollů (Trollstigen). Neuvěřitelné. V téměř kolmé stěně se kamsi do nebe vine cestička, na které po zaostření spatřím autobus. Po tomhle skutečně vyjedeme navrch??? A opravdu,   autobus si to šine po cestě jakoby se nechumelilo. Pohlížím na orlí hnízda (to jsou části silnice, ve kterých se cesta v obloučcích láme a otáčí o 180o) a zoufalým pohledem zjišťuju, že je to jen hromada kamenů poskládaných na sobě a né betonová pevnost, jak jsem doufala. Autobus zvládá tyto obraty na první pokus. Zastavujeme u vodopádu Trollstigfossen a pokračujeme dále navrch. Zaparkujem u jezírka, které tvoří vodopád a vydáváme se na vyhlídku nad Trollí cestu. Laďa slibuje, pokud bude pěkně, tak se vydáme Trollí cestou pěšky,   teda dolů, navrch by to byla asi hrůza. Tak fajn, už se těším. Jelikož jsem sečtělá z předchozích cestopisů, tak mě tu nepřekvapí hromádky kamenů a kamínků na sobě.  V horách většinou značí cestu (s přimalovaným červeným písmenem T)   a ty ostatní tu postavili návštěvníci, kterým mají zaručit návrat na tato místa. A zas pokračujem dál, projedem pár tunelů, krátkým trajektem se přelodíme do městečka Stranda, opět pár tunelů a končíme v městečku Hellesylt , kde čekáme na vyhlídkový trajekt přes Geirangerfjord.   V městečku přepadáme obchod, kde kupujeme rodinné balení ovocných ledňáků. Na každého připadly dva, parádní osvěžení. Pod vodopádem Hellesyltfossen obdivujeme medůzy. Ve 12:00 vyplouváme na vyhlídkovou plavbu fjordem   Geiranger, který je jedním z nejhezčích v Norsku. Snažím se poslouchat výklad (v norštině, angličtině a němčině) bohužel však slyším asi každé třetí slovo. Zachytávám zmínky o farmách nad fjordem, kde by se měli pěstovat ovce, krávy, ovocné stromy a marně se snažím zjistit jak k těm chatičkám upíchlých ve skále tu zvěř dostávají. Ale to už se dostáváme k tomu nejdůležitějšímu Geiranger fjordu a to jsou vodopády. Z nejznámějších je to   Ženich a Sedm sester (i když ty jsou zrovna nějaký anorektický). Ve fjordu obeplouváme obrovskou kotvící zaoceánskou loď . A už vyjíždíme do městečka Geiranger a vydáváme se kousek podél fjordu k orlí cestě (Ornevegen) po které vystoupáme navrch nad Geirangerfjord. A dále autobusem k dalšímu trajektu v městečku Eidsdal. Tam prostě nevěřím, že to je pořád moře a ochutnávám. A fakt, je to moře. Trajektem překonáme Storfjord a z městečka Linge se vydáváme k přehradě Zakariasdammen . Odtud vyprovázíme silnější skupinu, která se vydává na dvou a půl denní přechod. Opouštějí nás u vodopádu Reindalsfossen a my se po krátké svačince vydáváme zpět k autobusu. Část výpravy, převážně mužská, se vrhá do   studených vod přehrady, samozřejmě bez plavek, což já ihned vzdávám s tvrzením, že se mi ta voda zdá být příliš studená. Fotodokumentace byla zatrhnuta přítelkyní jednoho z Adamů. Věčná škoda. S autobusem se potom vracíme zpět do kempu v Andalsnes s malou zastávkou na místě zvaném Gudbrandsjuvet , kde se divoká voda vrývá do skal a vytváří tak úchvatnou podívanou . Voda hučí pod nohama a duní v uších. Je to zážitek, nechtěla bych skončit v týhle pračce. Vracíme se cestou nad Trollstigen, po které sjíždíme zpět do kempu. Večer opět trávíme nad pivem a nad kartami.

---

31.7.2002, středa - dneska nás čeká zhruba devítihodinový  předchod údolími Langfjeldalen   a Vermedalen. Takže namasírovat lejtka, obvázat kolena a můžeme vyrazit. Vyjíždíme opět nad Trolí cestu a autobus nás vyklápí u jedné chatečky s tím, že nás za 9 hodin čeká kdesi   na druhé straně. Jelikož slunko opět pere, s povděkem přijímáme Danův dětský opalovací krém s faktorem 50. Já už mám spálenej nos. A vyrážíme. Tady prochází zatěžkávací zkouškou naše  voděodolná obuv, neb se brodíme a brodíme a přeskakujem a zase brodíme. Poté, co si vodu do mých nepromokavých botiček naberu vrškem na to dlabu a chodím vodou voda-nevoda. První zastávka je u chaty (nevimjaksejmenuje), kde máme povolenu jednu tatranku a hurá na další pochod. Prý už máme 1/4 cesty za sebou. No potěš, to se tedy máme ještě na co těšit. A to Laďa přirovnal tenhle pochod k rozkopanýmu Václaváku. Já bych teda ještě něco přidala. První skupina začíná nabírat rychlost a brzy se nám ztrácí z dohledu. O správném směru dávají tušit pouze šipky s podpisem LADOS zanechané na rozcestích. Pouze pro doktora výpravy jsou zhotovovány šipečky speciální - tzv. zkratky. K všeobecnému   zklamání se po nich doktor nevydal. Po dalším trápení se dostáváme k další chatičce (nevimjaksejmenuje) u jezera , jehož chladivé vody (asi 12oC) znovu rozproudí krev v našich znavených tělech. Tady máme asi hodinovou pauzu a dáváme si "oběd". A znovu na cestu. Nejhorší bylo, jak jsme před sebou v údolí viděli tu cestu, která nás teprve čeká. I když se to zdá neuvěřitelné, tak jsme to došli. Zničení, ale došli jsme. Opět se zpožděním (tentokrát to byl pořádnej trapas, kudymasi nás předběhla rodinka   s malým dítětem, jelikož my šli po značený cestě a oni nějakou zkratkou, o který jsme nevěděli). Opět kontrola, zda všichni máme své sousedy a jelo se zpět do kempu. Večer se v místní kavárně (vinárně, restauraci,…) koná první větší party. Sestra zaujímá místo vedle Radky s kytarou a tímto se na další večery stávají nerozlučnou dvojicí. Pač sestra umí zpívat, a dokonce i druhý hlasy. Vnucujeme místnímu číšníkovi slivovici, ta mu ovšem nejede. Ucítili jsme ve vzduchu možný kšeft a chceme mu prodat karton piv. Nor je bohužel v takovém stavu, že je schopen bavit se pouze o country a Shakiře (zpěvačka, pozn.aut.). Poznáváme, že z toho nic nebude a v rychlosti týpka opouštíme. Večerka je opět někdy po půlnoci.

---

01.08.2002, čtvrtek   - dnešní den by si naše nožičky   měli odpočinout. Čeká nás "pouze" prohlídka města Alesund (čti [Olesynt]). Dneska se počasí tváří všelijak, po obloze se honí mraky, vypadá to, že je tu skutečné norské počasí. Ovšem po ujetí několika   kilometrů a projetí x tunelů se dostáváme do jiné oblasti, ve které se na nás sluníčko opět směje. Město Alesund leží na několika ostrůvcích spojených mosty a tunely a mně mírně připomíná Benátky. Autobus zaparkuje u přístavu, opět poblíž Íčka a celé osazenstvo se vydává po čtyřistaosmnácti (bléééé) schodech na vrcholek Aksla, odkud je nádherný výhled na celý Alesund. Z vršku se už každý vydává dle svých možností a chutí dolů na prohlídku města. Park na úpatí nás láká ke svačince, tak se usazujeme a vybalujeme paštiky a salámy. Pokračujeme okolo stromu frňákovníku (kterej fakt píchá) dolů do centra. Zde probíhá rozsáhlé pátrání po nejlevnějším obchodu s trolly. Vypadá to, že se podařilo, pro změnu se zájemci nemohou rozhodnout zda NOKy utratit za "půvabnou" trollici s košíkem hub nebo za vikinga v rohaté přilbě. Taky jsme našli neuvěřitelný výprodej norských svetrů. Neodolala jsem a jeden jsem Bobovi koupila. Dalším naším cílem je supermarket na dokoupení zásob chleba, popřípadě i dalších věcí (těmi je v našem případě obrovské balení brambůrek). Další průzkumníci nalézají obchod typu "VŠE ZA …", zde to bylo vše za 20,- NOK, no neberte to. Takže se polovina autobusu vybavila nářadím na gril. To už ale Laďa nahání poslední zbytky do autobusu a vyrážíme na smluvené místo, kde se okolo šesté máme setkat s výpravou, která absolvovala vícedenní přechod. Na odpočívadle Klovstien nás čeká překvapení. Silná skupina se rozdělila na silné a ještě silnější a ti silnější nás již hodinu čekají   na odpočívadle a hlásí, že ta "slabší silnější" skupinka má asi 3 hodiny zpoždění. Co teď? Část lidí vyráží na borůvky a na houby a část vyráží s autobusem na Trollí cestu. Na parkovišti pozorujeme němce, snažícího se nastartovat luxusní kabriolet. A ono nic, zřejmě baterky. Tak přidáme ruce k dílu (zjišťujeme, že to vozidlo je sakra těžký) a roztlačujeme ho. Zachvíli za ním všichni v úžasu hledíme. Ten blázen se vydal se nenastartovaným autem dolů po Trollí cestě. Sázíme se, kdy se rozflákne dole v údolí. Poté, co v pořádku dorazí dolů do údolí se na cestu vydáváme i my. Opět se oddělujeme (teď už nikdo neví, kdo kde zůstal a zda se všichni ještě sejdeme) nemohoucí čekají na autobus a početná skupina vyráží na slibovaný sestup po Trollí stezce. Stíhám postavit panáčka, který, jak mi bylo později sděleno, dlouho nepřežil a rozpadl se. Sestup dolů byl zážitkem. Já a má hrůza z vejšek jsme si užili. Mé krátké nohy hledaly pevný bod na kluzké skále, ruce se pevně držely řetězu, no prostě paráda. Takhle jsem překonávala úsek podél vodopádu Trollstigfossen, jehož vody důkladně sprchovaly skálu pod našima nohama. Vše jsem přežila a došla jsem až dolů. Tam nás na parkovišťátku nabral autobus a tentokrát už kompletní výprava se vracela zpět do kempu. Čeká nás poslední večer v pohoří Romsdal, zítra se vydáváme jižněji na tábořiště u řeky Sjoa. Silná trojka - já, Jirka a Dan se domlouváme na lodičky. Jelikož je pořád dost světlo, dostávám při tahání lodě na vodu téměř hysterické záchvaty: "oni nás určitě uvidí, necháme toho, vyhodí nás a Laďa bude mít ostudu, já se zblázním,"a tak podobně. Po mých hysterických výlevech jsem usazena na loďku a vydáváme se proti proudu. Jenže je pekelně málo vody, tak jsme pořád na mělčině. Já nadávám, kluci pádlujou. Poté, co mi voda promočila boty a umrzly mi ruce, se vracíme na břeh. Jakmile je loďka zpět na břehu, vrací se mi nervy, který byly mezitím už někde v kýblu. Dneska opět usínám za zvuků motorové pily někdy po půlnoci.

---

02.08.2002, pátek - dneska vstáváme dřív,  jelikož se musíme sbalit kompletně. Stan nehodlá uschnout, nepomáhá ani   otírání toaletním papírem, tak ho balíme mokrej s tím, že ho stejně večer opět roztáhnem, takže by to teoreticky mohl přežít. Loučíme se s kempem a popojedem do   centra městečka Andalsnes, tedy spíš na parkoviště u přístavu. Zde se lidi rozběhnou po obchůdcích pro zásoby, já se uvelebím na  lavičce a vystavuju se ranímu sluníčku. Za půl hodiny už opět vyrážíme na cestu. Míříme po šotolinové cestě s nezbytným zaplacením mýtného k sedlu nejvyšší hory pohoří Romsdal - Romsdalshorn. Laďa slibuje dvacetiminutový výstup, který se mírně protáhne. Ze sedla se nabízí úchvatný pohled dolů do údolí, na městečko Andalsnes , na protější Trollí stěnu. Okamžitě se pořádají borůvkové   hody. Pár nezdolných jedinců se vydává na vrchol Romsdalshornu, což já pokládám za čistou sebevraždu. Po chvíli slunění na skále se vydáváme zpět k autobusu,  kde, vybaveni nádobami, kosíme borůvky. Nějaký dobrodinec navrhuje koupel v jezeru   , tak balím plavky a razíme k vodě. Tentokrát je vážně studená, takže stačí dvě tempa a valím z vody. Jelikož se už z vrcholku vrátili i horolezci, posbírá nás autobus a my opouštíme kraj Romsdal s jeho Trollí stěnou, Trollí cestou, fjordy i vodopády, abychom zamířili jižněji k našemu dalšímu cíli - řece Sjoa. Ukolébána autobusem, většina opět pochrupuje a budíme se před malou zastávkou v městečku Dombas. Laďa upozorňuje, že se blíží víkend a nás čeká pobyt  mimo   civilizaci a proto doporučuje doplnit   zásoby. My se necháváme  inspirovat ešusy plnými borůvek a kupujeme dvoulitrovou vanilkovou zmrzlinu a vyrážíme na trávník dávat si do nosu. Je mi jasné, co si v nejbližší době opravdu nebudu dávat - zmrzlinový pohár s borůvkami. Poté, co podělíme zmrzlinou půlku okolojdoucích, nasedáme zpět do autobusu a za nějakou tu chvilku přijíždíme na tábořiště, které se na následující čtyři noci opět stane naším domovem. Nejlepší parcely už jsou obsazeny jiným českým zájezdem, tak se snažíme udusat trávu a  obsadit co nejlepší = nejrovnější místečka. Po postavení stanů sbíháme dolů k řece Sjoa a těšíme se na zítřek - čeká nás raftování po její divoké vodě. Večer zpíváme. Martin spadl do Sjoi, když se snažil chytit uplavávající plechovku piva. V ledvince má všechny peníze, doklady i digitální foťák. Suší se. Naštěstí vše přežilo, dokonce i plechovka piva byla zachráněna.

---

NORSKO, DEN 8.
03.08.2002, sobota - Onen velký den je tu. Po obloze se převalují mráčky, ale vypadá to, že slunko nakonec vyhraje. Plni očekávání nasedáme do autobusu, po cestě přibíráme raftaře Vikiho (včera mu doktor zašíval hlavu - tak nevím, jak to s tou bezpečností bude), který nám zhruba popisuje, co nás čeká a to už přijíždíme do Heidalu, kde už nás čeká zbytek raftařů z cestovky SPORT-S z Chomutova. Nastává problém, kdo s kým pojede v raftu, asi pětkrát dojde ke změnám, ale nakonec se sestavy vyřeší. Jelikož jsou rafty jen 3, pojede se ve dvou skupinách. Pozorujeme tedy první skupinu, jak se navlíká do neoprenů a do vestiček - úchvatný to pohled. Pozorujeme nacvičování záchranných akcí na suchu, zavodňování neoprénů a nasedání  na rafty. Pak, projíždějíce autobusem okolo řeky, fotíme naše raftující kolegy a dokumentujeme tak jejich snažení. Setkáváme   se na dolním toku řeky asi po hodině. Vyráchaní raftaři se vyslékají z neoprénů, nakládají se   rafty a odjíždíme společně opět na start. Teď čeká oblékání nás. Není vůbec co závidět. Neoprény jsou mokrý a ledový a navlíkat je na suchý tělo  je vážně chuťovka. Poté, co si vzájemně pogratulujem k tomu, jak nám to sluší, proběhne školení o bezpečnosti, opět nacvičování tahání z vody a pádlování. A pak už hurá do proudu. Sákriš, ten má sílu. Loučím se s pevnou zemí a přemýšlím, jestli ještě honem nemám sepsat závěť. Vysápem se na raft a z pozdravem ahóój vyrážíme do peřejí. Po projetí krátkého úseku zakotvíme v malé zátočině a nacvičujem překlápění lodi. Jako nejmenší účastník jsem vybrána k tomu, abych byla spolu s lodí převrácena a poté zachraňovala ostatní účastníky. V nadšení z toho, že se mi to povedlo, nahoře zapomínám vytahovat okoloplavoucí. Až hláška: "my uplavem" mi připomene, že bych je měla taky vytáhnout na raft. Takže jak to bylo: stoupnout na kraj, chytit pod krkem, vlastně ne, za vestu, a vlastní vahou vytáhnout do raftu. No, tak tímhle způsobem jsem vytáhla jednoho člověka. Zbytek se nějak asi vytáhl sám, nebo nevím. No každopádně jsme opět všichni a po krátkém boji s ostatními rafty se vydáváme opět po proudu. Výkřiky nadšení povzbuzují našeho gejdu a ten nás nasměrovává do těch největších peřejí. Jelikož mám pocit, že sedím na místě, kde se mě voda ani netkne, vyměňuju si místo a sedám si na špici. Teď poznávám, co to doopravdy je. Ve vodě jsem pořád. Je to úžasný. Pak zatouží po koupeli Janča a já si s ní vyměňuji místo. Někde uprostřed toku přizastavujeme rafty u skály, ze které mají případní zájemci možnost skákat do řeky. No tak tohle si tedy nenechám ujít a jako první se odvážně šplhám na skálu. Můžeme si vybrat mezi skokem z pěti nebo sedmi metrů. Hledíce na neklidnou hladinu vody zjišťuji, že mi těch pět metrů plně postačuje. A už se skáče. Někoho dravý proud unáší pryč, ale naštěstí je zachráněn. Po skocích pokračujeme dále. Téměř na konci plavby se zastavujeme a dle rozkazů gejdy vplouváme do protiproudu. To co následuje, je nepopsatelný. Pamatuju si jen hromadu vody a Janču vypadenou z raftu. No a tohle jsme opakovali asi 10x (bez toho vypadávání). Účelem bylo zapíchnout raft do vracáku a zvednout zadek co nejvýš. Bomba. Tohle nás totálně zmohlo, ale všichni přežili, dokonce mi to ani nevypláchlo čočky. Po odevzdání neoprénů, botiček, vest a bund se vracíme zpět do kempu, kde se občerstvíme a vyrážíme proti proudu, kde Sjoa tvoří nádherný kaňony a vodopády. Dostáváme se k jedinému místu, kde se dá Sjoa přeskočit. Podle mýho názoru je vzdálenost mezi břehy asi 2 metry a podívanou umocňuje pohled pod nohy, kde se voda přímo vaří. No a tohleto hodlá pár šílenců přeskakovat. Tam to prý ještě jde, ale zpátky je to horší, takže se navazují do lan a skáčou zpět. Stejně si myslím, že kdyby jim sklouzla noha, tak je to lano vůbec nezachrání a mrsknou sebou do skály. Po těchto akrobatických kouscích se vydáváme výš a kocháme se pohledem na bouřící vodopády. U mostu se odděluje skupina pěších a další skupina se vrací k autobusu.Po uvaření večeří chvilku konverzujem na malém náměstíčku před stany a jdem brzy spát.

---

NORSKO, DEN 9.
04.08.2002, neděle - Takže dnes   nás čeká nejkrásnější jezero v pohoří Jotunheimen (domov obrů), jezero Gjende. Někteří dospávají v autobuse noc. Po jednom malém zabloudění správně odbočujeme a přijíždíme do Gjendesheimu (pár   baráčků na břehu Gjende). Opět se tu silnější skupina chystá na dvoudenní přechod, tentokrát dokonce bez spaní. My ostatní pomalu vyrážíme k místu, kde se má  otevřít pohled na přírodní zvláštnost a tou je rozdílná barva dvou téměř stejně položených jezer. To jsem tedy zvědavá. Šplháme se na hřeben pohoří Besseggen. S jazykem na vestě děláme malou přestávku u pyramidy. Na mě probíhá operace - prošití puchýře. Ač bych tomu nevěřila, opravdu to pomohlo a puchýř zmizel.   Rozbalujeme vrcholovou čokoládu. Bohužel, něco nás předběhlo. Čokoláda je povlečena bílým potahem a po staniolu se prohánějí červíčci. I přes tento pohled se našli tací, kteří čokoládku  zblajzli - přeji dobrou chuť. Po krátkém odpočinku vyrážíme dále. Po několika menších sestupech se nám otvírá nádherný pohled . Jezero Gjende s nádhernou světlemodrou barvou a vpravo asi o 400m výš jezero Bessvatnet s barvou tmavě modrou. Na vyhlídce strávíme asi půlhodinku, zhodnotíme procházejícího černocha, netušíce, že je doprovázen dvěma češkami a vydáme se na cestu zpět. Někteří přešli celý hřeben a sestoupili dolů ke chatě Memurubu, kde byla možnost jízdy parníčkem   přes jezero Gjende zpět do Gjendesheimu, asi za 60 NOK. Našli se i tací,  kteří se vraceli podél jezera Gjende pěšky. My  jsme se vraceli od vyhlídky zpět po hřebenu a sotva jsme sedli na lavičku u chaty, zatáhlo se a začalo lejt jako z konve. Zapadli jsme do chaty a využili sprch.  Tentokrát stály 5 NOKů a jelikož jsme šetřivý, tak jsme se za 4   minuty vysprchovali 3. Po očistě jsme zakotvili v místní odpočívárně - křesílka, společenské hry, krb a hráli pexeso. Když se přiblížil čas odjezdu, vyrazili jsme k autobusu, který nás čekal na parkovišti. Bohužel jsme asi hodinu čekali na opozdilce vracející se od chaty Memurubu. Ti vzdali vícedenní přechod, pouze George se s prohlášením: "šest kapek mě nezabije" vydal sám na cestu. Všichni věříme, že se s ním zítra setkáme na nejvyšší hoře Norska - Galdhoppingenu. Večer je akce u ohně, kytary, zpěv, slivovice, Jitka (paní raftařová) hraje na banjo a zpívá nádhernou písničku, škoda, že si nepamatuju text, ale začínal takhle  nějak: "Ty mně prdel vyliž, ty mě hovno živíš, ty  mně stejně hovno dáš." No úžasný. A když se přidá Viki na saxofón, je zážitek dokonalý. Večer končí opět někdy k ránu.

---

05.08.2002, pondělí - Dneska   dosáhneme vrcholu (někteří ho možná dosáhli i dřív). Máme v plánu pokořit nejvyšší horu Norska - Galdhoppingen (2469m). Po šotolinové silničce se šplháme k chatě Juvasshytta. Na parkovišti proběhnou přípravy na výstup po ledovci. I když to vypadá nepravděpodobně, mažeme se opět opalovacím krémem.   U chaty nás zaujme tabule, která v pěti světových jazycích - norštině, angličtině, němčině, francouzštině a !češtině! - upozorňuje na nebezpečí na ledovci, které představují trhliny v ledovci, zvláště nebezpečné jsou při čerstvě napadaném sněhu, kdy nejsou vidět. Pak už vyrážíme vstříc sněhovým závějím. Dostálovic opět v osvědčených botaskách   Prestige. Procházíme kolem lyžařského svahu, na kterém se to lyžaři jenom hemží. U ledovce pozorujeme zástupy lidí mířících na vrchol a já si pomyslím něco o Václaváku. Opět je tu výstražná tabule s upozorněním, že přes ledovec  se chodí s lanem a se zkušeným horským vůdcem. Laďa vytahuje   lano a zavelí: "chyťte se a vyrážíme." Pro ostatní skupiny (se zaplaceným horským vůdcem, navázaných do lan, s cepíny v rukách) jsme skupinou šílenců. Nenecháváme se odradit a pomalým krokem (ledovec připomíná únorové plískanice) se vydáváme ve stopách předchozích skupin. Přes ledovec se dostáváme ke   skalnatému hřebenu hory, po kterém už každý svým tempem šplhá navrch. Sílu nám vlévá pohled na psy a děti, kteří se při výstupu tváří jako při nedělní procházce. Dokonce se nahoru rozhodl vyletět i motýl, který sem zřejmě zabloudil. Konečně je tu vrchol a spolu s ním nádherný rozhled na celé pohoří Jotunheimen , na   ledovce a na bílý sníh. Nasyceni pohledem sestupujeme o pár metrů níž, abychom se vyhnuli masám lidí toužících po dobytí Galdhoppingenu. A dáváme oběd. Na vrcholu strávíme slabou hodinku , marně vyhlížíme George, se kterým se zde máme setkat a vydáváme se  zpět dolů. Já, vybavena nákupní taškou Penny market, naplněnou sněhem, zdolává m sníh usazena na tomto provizorním vozítku. Bohužel však nejsem vybavena účinným brzdovým systémem a  brzdím zadkem o kámen. Na   památku z Galdhoppingenu si odnáším pěknou modřinu. Na zpáteční cestě přes ledovec nás vyprovází mírný deštík, který však po chvíli ustává. Všeobecné veselí způsobují  elektrické výboje na hlavách několika členů výpravy, kterým po zdělání kapuce vstávají vlasy na hlavě. Po cestě se snažím najít moje nohavice od kalhot, jejichž nepřítomnost v batohu jsem zjistila na vršku Galdhoppingenu. Bohužel neúspěšně. Dole v chatě Juvashytta   ještě  někteří páchají hygienu a poté už se s autobusem vydáváme dolů. Zastavujeme v městečku  Lom, nabíráme George, který nám nechával vzkaz na chatě Juvashytta. Po asi hodinové prohlídce města pokračujeme na naše tábořiště, kde strávíme poslední noc. Večer je opět ve znamení zábavy, tentokrát v duchu kanadských žertíků. Laďa někde posbíral sušené sobí bobky a častuje jimi nebohé oběti. Bohužel jednou z nich jsem  byla i já.  Naštěstí se mi ho podařilo jen rozkousnout, chuťové buňku nestačily   zareagovat. Zapíjím to. Kluci namíchali slivovici s džusem - odporný hnus, nedoporučuju. Tak to zkusili dochutit Alpou. To už chutná líp,  mentolově. Jen jsem ochutnala. Ovšem na Alpu můj  žaludek není zřejmě připraven, tak to večer rozcházím. Dnes jsem šla spát relativně brzo.

---

06.08.2002, úterý - dnes se loučíme s pravou severskou přírodou. Míříme totiž dál na jih, tentokrát až k Oslu. Po týdnu stráveném téměř v divočině nás opět čeká civilizovaný svět. Balíme mokré stany (teda aspoň ten náš pořád nějak nechce schnout) a opět zaplňujeme autobus. Naposledy se kocháme pohledem na divokou vodu řeky Sjoa, hluboká údolí a vysoké kopce. Autobus nás ukolébává ke spánku. Probouzíme se před   Lillehammerem (XVII. zimní olympijské hry), který je naší další zastávkou. Po jednom špatném odbočení ve změti uliček se nakonec vítězně dostáváme ke skokanským můstkům nad Lillehammerem, kde se zahajovaly olympijské hry. Zoceleni předchozími výstupy na dvoutisícovky zvládáme schody na vrchol skokanského můstku K-120 s přehledem. Z vrchu máme Lillehammer jako na dlani. Poté nás autobus převeze k parku, odkud máme volný rozchod do centra, které tvoří jedna hlavní ulice. Většinu času trávíme na trávě v parku. Dál pokračujeme do Gjoviku, kde si zájemci mohou prohlédnout olympijskou halu, která je vytesaná do skály. Jelikož jsem všechny peníze už stačila utratit a nemám na vstupné, využívám čas k opalování se na travičce u parkoviště. Po prohlídce, která trvá necelou hodinku se vydáváme k Oslu. Projíždíme okrajovými částmi města, míjíme kemp, ve kterém naši noc trávit nebudeme, projíždíme okolo jezera, na jehož břehu je hlava na hlavě a jak tvrdí Laďa, takhle tu pláž ještě neviděl. Asi po půl hodině autobus zastavuje na jakémsi parkovišti a my zjišťujeme, že se toto má stát místem našeho posledního odpočinku. Vydáváme se po okolí a hledáme rovné místo, kde by se stany daly postavit. Jelikož žádné nenacházíme, stavíme stany přímo na parkovišti. Protože je stále teplo, vydáváme se ihned zpět k jezeru, kde koupáním a sluněním strávíme příjemnou hodinku. Srovnávám koupel v ledovcových jezerech a v tomto rybníčku. Pravda, teplota je sice o něco vyšší, ale o čistotě už se tu mluvit nedá. V jezeře navíc rostou jakési rostliny, do kterých se při plavání zaplítám a málem se topím. Asi v osm hodin se přesouváme k již zmíněnému kempu, kde téměř celé ženské osazenstvo autobusu vráží hlavy do umyvadel a umývá si vlasy. Teď mi všechny můj krátký sestřih závidí. Já si za pět minut stihnu vlasy i osušit pod sušákem na ruce. Doplníme zde zásoby vody a vydáváme se zpět na naše obydlené parkoviště. Po večeři se scházíme u kytáry, kde se opět podávají sobí bobky. Všichni byli smluveni a past byla připravena na řidiče. Ti se bohužel sušenek ani netknou a my nejprve se smíchem a později s hrůzou zjišťujeme, že dva členové výpravy zůstali neinformováni. Při pohledu na tuto dvojici, která se bobky láduje, jako by jim chutnaly, se většina válí smíchem po zemi. Korunu tomu nasazují hlášky typu: "Ty Laďo, kdes to koupil, to vůbec není dobrý." "Ále, v obchodě pro veverky, se slevou za 2,50." a jemné narážky jako třeba v písničce: "Ej cos porobil Janošku, že ťa svázali za nožku. Ej neporobil jsem nic zlého, zabil jsem soba mladého. Pytlík s bobky musel být schován, jinak by to zřejmě nedopadlo dobře. Doktor výpravy se strachoval o jejich zdraví, do konce pobytu se však naštěstí neprojevily žádné účinky. Na jakékoliv informace o tom, co vlastně jedli, bylo uvaleno přísné embargo. A pokud nečetli tyto stránky, nevědí o tom dodnes.

---

07.08.2002, středa - Opět balení stanů. Zasejc nám neschne a dokonce s sebou domů vezeme několik slimáků, jak jsme později při vybalování stanu zjistily. Dnes nás čeká hlavní město Norska - Oslo. Jako první navštěvujeme skokanský můstek Holmenkollen. Další naší zastávkou je ovšem česká ambasáda, jelikož Laďa zapomněl na recepci kempu v Andalsnes svůj pas. Uveřejňuji zde několik Laďových rad, jak postupovat a co si s sebou vzít.

• Při zjištění, že pas prostě nemáte, okamžitě volat ambasádu, v případě, že víte, kde pas je, dá se odeslat a během druhého dne jej máte u sebe.
• v opačném případě je nejlepší mít s sebou nějaký další doklad, třeba občanku, nebo řidičák (Laďa neměl ani jedno), popř. manželku nebo manžela, který se za vás zaručí (to naštěstí Laďa měl), fotky pasového formátu (Laďa neměl ani jednu, nové fotky ho stály 100,- NOK).
• vyslechnete si napomenutí úřednice a zachvíli vám za poplatek asi 15,-NOK vystaví cestovní průkaz s určitou platností.
  
• Doma si musíte oběhat zbytek, tzn. buď vyřízení nového pasu, nebo v případě, že vám bude nalezený pas z ambasády zaslán, vyzvednout si jej na úřadě.

Po strávení příjemné hodinky ve stínu na ulici u ambasády se vydáváme do Vigelandova parku. Dá se říct, že to je splněný sen mnoha umělců. Sochař Gustav Vigeland zde dostal k dispozici část městského parku a mohl se vrhnout do víru svých uměleckých vášní. Výsledkem je ohromné množství soch tesaných z kamene, nebo odlitých z bronzu. Vigeland se specializoval na lidské postavy. V parku najdete sochy obého pohlaví , nejrůznějšího věku, od dětí až po starce. Parku vévodí sloup života, tesaný z jednoho kusu kamene. Po prohlídce parku se přesunujeme na poloostrov Bygdoy, na kterém je umístěno mnoho muzeí, mmj. Vikingské, Kon-tiky, Fram, národní,… Máme možnost výběru, většina volí muzeum Fram. Laďa vybírá od zájemců 15,- NOK na vstupné a vsypává je do dlaně pokladnímu. Ten nás procházející spočítá a vychází mu, že tři lidé nezaplatili. No jo, teď si zjišťujte, který podvodník to byl, samozřejmě se nikdo nepřiznal. Pokladník si zřejmě pomyslí něco hezkého o češích a pouští nás dovnitř. Prolezeme celou loď včetně podpalubí. Jelikož je v muzeu úmorný dusno, tak za nějakou chvíli vylézám na čerstvý vzduch. V muzeu lodí se stavujeme na záchody a já objevuji dětský koutek , kde si chvilku kreslím voskovkama. No co, výšku na to mám. Po prohlídce muzeí nás autobus přiváží na parkoviště v centru města. Jako velká voda opět zaplavujeme Íčko a poté se vydáváme na prohlídku města, na kterou máme asi pět hodin. Naše skupinka se vydává hledat nějaký obchod na utracení posledních NOKů. Jakožto člověk, který již v Oslu byl, jsem se ujala vedení. Obchod jsme samozřejmě nenašli. Až na zpáteční cestě k parku u královského paláce potkáváme dokonce obchody dva KIWI a REMA. Provedeme nákupy, nezapomeneme na ledňáky. Vložili jsme všechny naše věci do jednoho košíku a peníze svěřili Danovi. U pokladny došlo k pěknému faux-pas. Chybí nám 6,- NOK, někdo se přepočítal.   Dan se potí, nachází 2 koruny a venku od kluků dostaneme ještě další 2 koruny. Nad naším počínáním mávne pokladní rukou a se slovy: "that´s OK." nás propouští. Trapas. Vydáváme se k parku. Tam se uvelebujeme a hodláme pořádat oběd. Káťa a Zdeněk zjišťují, že salám, na který měli takovou chuť a který stál jejich poslední peníze, zřejmě zůstal někde u pokladny. Holt se musí spokojit s pouhou paštikou. Jelikož nám zbývá ještě dost času, vydáváme se na prohlídku pevnosti v přístavu. Fotíme se s obdobou naší hradní stráže a pokračujeme po nábřeží k výstavě fotografií nazvané "The world from above". Dost fascinující podívaná. U autobusu nás Laďa naláká na prezenčku sporťáků firem Mercedes a Ferrari, která se koná v obchodním centru nedaleko parkoviště. Tak tam ještě honem běžíme. Pak už nás čeká přejezd stmívajícím se Norskem a Švédskem, časně ranní trajekt ze Švédska do Dánska a průjezd Dánskem až ke Kodani.

---

08.08.2002, čtvrtek Ráno nás přivítá malá mořská víla v přístavu, na kterou všichni mžouráme ospalýma očima. Čistíme si zuby u zakotvených jachtiček a všichni svorně brbláme nad tím, že nám nezastavili na nějaké benzince. Docela nás děsí představa celého dne stráveného v Kodani. Na vstup do zábavního parku Tivoli zřejmě nikdo z nás nemá, takže se jdem zase opalovat do nějakého parku, jelikož už sluníčko zase začíná připalovat. Páni, já domů přijedu opálená jak od Středozemního moře. Autobus zaparkuje nedaleko od vlakového nádraží a my se vydáváme do centra. Jelikož se podařilo neuvěřitelné a Laďovi se podařilo zamluvit dřívější trajekt, zkracuje se náš pobyt v Kodani na 6 hodin. Zatím se necháváme inspirovat Laďovým doporučením botanické zahrady a naše kroky zamíří právě tam. Zahrada je vážně pěkná, využíváme lavičky a dáváme snídani. Já s Káťou probíháme zahradou a Káťa z paměti doluje latinský a český názvy rostlin. Já se pozastavuji nad jednou rostlinou, co nápadně připomíná naši pažitku. Na cedulce je jakýsi podivný latinský název a země původu Tzechoslovakia. Neodolám a utrhávám fialový květ a podle vůně se ujišťuji, že se opravdu jedná o pažitku. Tak vida, co všechno se dá najít v botanické zahradě. Jelikož jsou všude po parku rozesety cedulky se zákazem vstupu na trávník, vracíme se zpět do městského parku, který jsme potkali po cestě a kde se na zbytek dne uvelebíme a po zalehnutí na trávník upadáme do hlubokého spánku. Teda někteří hrají karty. Po prospání a obědě se vydáváme k autobusu. Na parkovišti spatřujeme Karosu obklopenou některými našimi spolucestujícími. Že by si spletli autobus? Náš přece stojí o kousek dál. Po přiblížení zjišťujeme, že řidič Karosy rozprodává zásoby piva. S nadšením se vrháme do cyklostezky, nedbáme zvonících cyklistů a nakupujeme ve velkém. Kdyby se nás někdo zeptal, co se nám na Kodani líbilo nejvíc, asi by to vyhrál právě tento autobus zásobující nás pivem. Čekáme na poslední příchozí a odjíždíme do Gedseru, kde se o pěti odpoledne nalodíme na trajekt. Jelikož to pěkně fouká a loď se houpe, není nám zrovna nejlíp. Dan kupuje jakési gumídkové bonbony, po nichž je nám ještě hůř. Sedíme v podpalubí u záchodků (pro jistotu) a je nám blbě. Před přistáním ještě fotíme staré plachetnice kotvící v přístavu a máváme lidem stojícím na nábřeží. Pak už to jde rychle. Autobus vyráží z Rostocku směr německo-české hranice.

---

09.08.2002, pátek - S překvapením ve dvě ráno zjišťujeme, že už jsme na Cínovci. Německý celník jen nakoukne do autobusu a raději s přáním Gute Nacht utíká co nejdál. Není se co divit. Autobus narvaný 40 lidmi, po pobytu v divoké přírodě, plný vůní mokrých bot a ponožek je opravdu k nakousnutí. Řidiči na to šlápnou a o půl šesté ráno už brzdíme ve Velkém Meziříčí u Penny-Marketu. Proběhne malé rozloučení. Jelikož nám se sestrou odjíždí za půl hodinky vlak domů, snažíme se rychle posbírat všechny věci (s pomocí Káti a Janči se nám vše podařilo dostat až na nádraží) a vydáváme se na poslední cestu k domovu.

---

Doporučuji vzít si s sebou:
Oblečení do každého počasí. Je tedy pravda, že nám se nejvíc hodily trika bez rukávů, kraťasy, plavky a to dokonce i na ledovci, jenže to nám opravdu přálo štěstí. Pláštěnku jsem nakonec nevyužila vůbec. Důležitá je pokrývka hlavy, nějaká kšiltovka, já si oblíbila šátek s kšiltem z Moiry. Jo ta Moira je dobrá, třeba trika nebo ponožky jsou super, vřele doporučuju. Jelikož je v Norsku hodně potůčků, potoků, vodopádů, kamenů a všelijakýho terénu, tak doporučuju dobrý pohory s pogumovanou špičku, jelikož to okopete, ani nevíte jak. I když se našli i tací, kteří to všechno odchodili v botaskách Prestige, dokonce i ten ledovec.

Jídlo - to je fajn věc, jelikož jak je známo, Norsko je jedna z nejdražších zemí, co se jídla týče. Takže - instantní papu - výbornej je Hostinec, bramborová kaše s mlékem, luncheon meat, z vlastní zkušenosti doporučuju Tramp, jelikož jako jediný se nedrobil a chuťově byl výbornej a dokonce ! se dal osmažit ! Ty ostatní se chovali jako paštiky a to ještě pěkně hnusný. Já jsem byla spokojená s Omáčkovou fantazií od Vitany. A samozřejmě utopenci, paštiky, tavený sýry, vakuovaný sýry, trvanlivý salámy atd. Jo a pár lidí ulítávalo na čínský polévce Yum Yum kachní. Hlavně nezapomenout na tatranky, horalky, Delissy (zvednou náladu), čokolády, bonbony, oplatky, žvýkačky a podobný mlsání, třeba i hroznovej cukr - vše přijde vhod.

Jo a chleba. Jelikož jsem s tím neměla moc velký zkušenosti, tak nám na něm asi hned pátej den pobytu začal růst penicilin, asi jsme blbě větrali. Teď už jsem pobrala trochu cizích rozumů. Prý je dobrý koupit chleba asi 3 dny před odjezdem a vrazit ho do mražáku a těsně před cestou vytáhnout a zabalit do utěrky a on se bude pomalu rozmrazovat. Nebo vzít čerstvej, zabalit do utěrky a dát do sáčku a denně větrat. Jelikož my jsme měli ve stanu vlhko, tak nám to větrání moc nepomohlo. Ale při správným způsobu by měl vydržet i 14 dní. Jinak v Norsku stojí asi od těch 13 do 15 NOK, veka je asi za 6 NOK.

A teď přijde to nejdůležitější - pití: Voda stačí jen na cestu autobusem, v Norsku už se dá nabrat z každýho potůčku a je vážně dokonalá, ani se nemusí dochucovat, jen pro ty zmlsanější - vitacity a Tangy na dochucení s sebou. A hoooooooodně piva, v Norsku chutná dvojnásob a navíc se dá výhodně prodat, stejně jako tvrdej, ale ten většinou došel, ještě než jsme ho někde stačili udat. Ona je to jedna vrcholová slivovička, pak další, pak je to vodečka a máte to zachvíli pryč.

Samozřejmě nezapomenout foťák. Všude se píše, že baterka je v Norsku ta nejzbytečnější věc, ale to si dotyční nevyškrabovali o půlnoci čočky z oka, že áno. Nebo se osvědčí těm, kteří se opřou do strun a potřebují kouknout do zpěvníku. Jinak je ale vidět perfektně, že se ani lodičky nedají skoro "vypůjčit". Další dobrá věc - sluneční brejle, opalovací krém - vážně to připíká, i když je pod mrakem, repelent, jelikož v Norsku je vážně hodně komárů.